Jetřichovické stěny – 6. 10. 2018

K Jetřichovicím mne váže spousta vzpomínek. Několikrát jsem tam byl, když jsme tam v kempu, který patřil kamarádovi dělali srazy s hráči World of Warcraft. Tenkrát jsme, pravda, moc nevylezli z restaurace, ale pak jsem tam opět vyrazil s kamarádkou a prošlo jsme okolí.

Nikdy jsem ale nebyl přímo na Jetřichovických stěnách.   Cesta začala asi dvacetiminutovým bloudění po Jetřichovicích, kde nebylo možné zaparkovat. Celé město bylo v obležení dederonů a tak jsem se několikrát protočil, než jsem našel místo.

 Na parkoviště jsem vyrazil na nedalekou Mariinu skálu a v zádech měl Barbie s Kenem třímající čtvrtkilovou čivavu. Hned po pár stech metrech začalo Stoupání. Tentokrát s velkým S, protože se jednalo o asi 500 metrů, přes které člověk vystoupal o 200 metrů výš. Celkem masakr. Po chvíli jsem rozazil na odbočku k Mariině skále, kde je vyhlídka. Tam je další cedule “Mariina skála 200m (400m)”. Stačilo se podívat nahoru a bylo jasné, co bude následovat. Vysupěl jsem to nějak nahoru, ale tohle bych asi nedovedl doporučit rodinám s dětmi. Jsou tam schody s velkými mezerami, několikero lezení po skále a podobně. Nahoře ale čeká opravdu zážitek, který stojí za to.

Po úspěšném sestupu jsem se vydal dál už po mírnější cestě na Viléminu stěnu. Je to skála, která je krásně vidět z předchozí vyhlídky. Cesta vede lesem podél skal, chvíli nahoru, chvíli dolů, ale tak je to tady pořád 🙂 Co klesnete, to musíte zase nastoupat. Dál cesta pokračuje podél Jetřichovických stěn na vyhlídku Ostroh. No, jestli bylo do téhle doby něco nazýváno stoupáním, tak tady to teprve nabývá nového významu. Cesta je označena jako na vlastní nebezpečí/náročný výstup.

Odtud ale veškeré dobrodružství končí a cesta dál je brnkačka. Jde se lesem, míjíte paseky a dostanete se do údolí, které vede opět do Jetřichovic.

 Příroda úžasná, můžu jen doporučit a jednu věc vím jistě. Příští rok se tam vydám na několik dní se stanem a dokud nedojde jídlo nebo voda, tak se nevrátím 🙂

 

Napsat komentář