Vodopády kolem Kamenice

Pracovní týden je dlouhý a tak je čas od času potřeba zkrátit si ho mimořádnou dovolenou. A jelikož mi zbyla ještě z minulého roku a do toho vznikla potřeba prostě vypadnout ven a vyčistit si hlavu, tak jsem narychlo něco splácal.

 Jak už jsem předeslal na facebooku, dneska to bude hodně mokré. Z mého pátrání po mapách jsem měl vytipovaný jeden vodopád na Bohuňovsku. Začal jsem ve Vlastiboři, což je malá vesnička na skále nad řekou Kamenicí. Samotná vesnice je celkem slušně vybydlená, vlastně to asi není pořádně místo k životu. Ale to jsem ještě nevěděl, co uvidím dál, když jsem chodil mezi rozpadajícími se domy a továrnami.

Fotogalerie na Zoneramě a nebo hned tady:

Musím se přiznat, že jsem nečekal kolik toho vyjde. Udělal jsem asi 200 fotek a čekal 5-10% koukatelných. A tentokrát se mi vyšly skoro všechny ze kterých jsem vybral těchto pár.

Z Vlastiboře jsem se vydal lesní cestou v mlze (kde také vznikla ta instagramovka a já si vyzkoušel jak ovládat telefonem foťák) dolů z kopce ke Kamenici. Chytnul jsem akorát to období, kdy roztává sníh na lesních cestách, takže jsem prověřil hned ze začátku boty. Zázrakem do nich neteče. Asi po 2km jsem dorazil k vlakové stanici a odtamtud přes lávku kolem opuštěné sklárny do kopce k prvnímu vodopádu. Nahoru jsem to nějak vyfuněl a pak tam strávil asi hodinu kdy jsem lezl po kopcích okolo a platil se po mokrém napadaném listí zase dolů k vodopádu. Trekingové hole v tomhle humusu byly fakt neocenitelná záchrana. Kdybych se namočil a žuchnul do vody, tak bych to asi k autu nějak doplácal. Ale kdyby mi tam spadnul foťák s objektivy, tak si to na nejbližším stromě hodím 🙂

 Budu muset někdy napsat o technice kombinování expozic s různou hloubkou ostrosti a vlastně o dalších fíglech, které jsem se za ten rok naučil. Třeba se to někomu bude hodit. Tady a pak v postprodukci jsem s tím strávil několik hodin a fakt to dělá zázraky.

Tady jenom ukázka toho, jak vypadá mapa když to fotograf plánuje a pak jak v realitě: 12 vs 18km:

 

Cesta vedla po silnici kolem dalších opuštěných domů (a nebo tak aspoň vypadaly) do kopce a lesem, kde jsem čekal nějaký výhled. Ten se nekonal, protože se mlha ještě úplně nerozpustila a taky jsem z lesa koukal na les. Takže nic zajímavého. Cestou z kopce jsem se stavil na další zastávce a to jezu Kamenice a tam něco pofotil. Dál už bylo jenom chození a to opět adrenalin. Ze začátku to šlo, ale jak jsem se napojil na Palackého stezku, začalo lehce přituhovat. Pak následoval opět klasický scénář: led o šířce 20cm, do kopce přes kořeny, po levé straně peřeje řeky a po pravé skála. Ideálně přes to padlý strom. V létě tuhle cestu asi doporučím, v zimě bych to už znovu nešel a budu si muset povinně pořídit nasazovací mačky na boty. Kdybych tam žuchnul, tak mě najdou nejdřív za týden 🙂

A to je další věc, kterou kvituju: za celou dobu jsem mimo pár čekajících na nádraží nepotkal jednoho jediného člověka. Byl jsem tam naprosto sám a to bylo super.

Nakonec jsem došel do něčeho, co se jmenuje Návarov. Je tam hospoda a most. A nic víc. Jo, ještě asfalt 🙂 A dál už jenom cesta do kopce po asfaltce, protože původně značená stezka byla nějakým způsobem nahrazena skálou a nebo to je na mapách trošku blbě.

 Rozhodně to stálo za to, člověk si vyčistil hlavu a netrénované nohy dostaly záhul. A plně si vychutnávám co to je nosit full frame s třemi objektivy a stativem. Nemáte v batohu nic a jenom to nic váží 5kg v základu a na delší trasy z toho udělat 7-10kg není problém 🙂

Takže celkově vzato, tenhle výlet doporučuju ale ideálně tak v dubnu, až to roztaje a zároveň bude dost vody v potocích i v řece.

Napsat komentář