Šumava, Vydra a můra v uchu

Celkem dlouho jsem to tady zanedbával. Visí nademnou nedodělaná Itálie do které se mi moc nechce, tak ji přesunu třeba na zimní večery či nějakou jinou vhodnější dobu, kdy se budu nudit. Teď je ale léto a to je čas, kdy sice fotografové nemají žně, ale dá se (pokud není tropický den) celkem dobře chodit.No a tak jsem se na svátek pálení Husí vydal na Šumavu. Tam jsem se chystal dlouho a nevěděl jsem, co tam vlastně čekat. Lesy? Hory? Rakouská invazní vojska? Byl jsem tam vlastně poprvé v životě, pokud pominu krátkou zastávku když mi bylo asi 10 a letošní průjezd to Rakouska.

(vyšší rozlišení zde https://www.zonerama.com/RadekNovak/Album/5435721)

Vydal jsem se ve čtvrtek hned po práci do autokempu Antýgl. Sice jsem měl vybraný kemp v Zahrádkách, ale po chvíli googlení jsem došel k závěru, že kemp bez sprchy se suchým WC je na můj věk už fakt moc hardcore. Tak jsem asi po 4 hodinách jízdy (Praha super jako vždy) dorazil na Šumavu. Drátěné vši se svými pumpičkami ještě nedorazily, to až druhý den, takže bylo celkem dost výběru kam si píchnout auto a postavit stan. Vybaven novým stanem, lehčím spacákem než minule (což mi připomíná, že jsem nenapsal nic o Čápu, Kokořínsku a dalším. Ale to taky dodělám) jsem se cítil jako pravý mastňák. K večeru bylo krásných 22, spacák jsem měl do 13°C, takže žádné paření. No, šel jsem na kutě, zítra mě čeká dlouhý výlet.

Asi v jedu mě probudila zima. Navlékl jsem jegrovy drtiče mrazu a zase usnul. Ovšem ve tři jsem se plazil pro mnou dříve proklínaný spacák do -8 a s vděčností do něj lezl. V noci na Antýgku bylo krásných šest stupňů 🙂

No ráno jsem hned za rozbřezku vyrazil na cestu. S focením jsem moc nepočítal, spíš šlapačka. Co mě překvapilo, že Šumava aspoň v místech kde jsem byl není takový extrém “Vystoupat a hned klesat a pak znova”. Člověk vyleze vysoko a pak tam tak nějak je a jde. První pozitivum. Teda ne že by tam nebyly kopce, to ne. Dorazil jsem do Rechle k hradlovému mostu, kde už bylo co fotit, posnídal čučíc na vodu a pak hned dál na Modravu. Tam mě to moc nezaujalo, ale hned za Modravou začíná naučná stezka kolem horské bystřiny. A tam začaly fotografické orgie. Šel jsem svým obvyklým tempem: rozbalit stativ, 10 minut fotit, sbalit, ujít 30 metrů a znovu. Ke konci jsem na sebe začal být přísnější, protože to bych se fakt už nikam nedostal. No, následovala Horská Kvilda, kam jsem dorazil někdy kolem oběda. Nadlábnul se a pak se vydal zpět po modré do Antýglu. A opět nádherná příroda, voda, bystřina, takže jsem šel opět “fotografickým” krokem dolů. A cestou potkal pár kolegů s foťáky 🙂 Ten den jsem pokořil asi svůj dlouhodobý rekord, protože po doražení do kempu jsem se nudil, tak jsem si dal ještě asi hodinové kolečko, i přesto že jsem necítil nohy. No, asi 24km ten den, to už jsem neušel od… asi nidky? No, do spacáku a čekalo mě osudové ráno.

 Po rozednění, kdy kemp ještě totálně spal jsem se vydal po toku Vydry. Měl jsem v plánu tentokrát asi 14km a pak jenom lehce odjet podívat se na nějaký hrad v okolí. Tak jsem se vydal po toku Vydry a fotil a fotil. Došel jsem až ke Klostermanovu mostu. Tam jsem viděl kompozici řeky mostu a jediné co zbývalo se prodrat smrčím k řece a postavit stativ. No a jak jsem se prodíral, zavadil jsem o větvičku a najednou v uchu bzukot, plácání křídel a lezení. Hodil jsem všechno na zem a první věc co jsem instinktivně udělal bylo plácnout se do ucha, jako když na vás sedne moucha. Naprosto bezmyšlenkovitá reakce, která nebohý hmyz zatlačila dál. Tam jsem tam seděl a kdyby mě někdo viděl jak se mlátím rukou do hlavy, tak mě asi odvede na psychiatrii. Když jsem se trochu uklidnil nejen já, ale i můj nový nájemník, tak jsem se sebral, odešel do kempu, sbalil stan a s občasným pobzukováním jsem se pomocí Vodafone Edge (bo lepší signál tam tahle slovutná firma nemá) jal googlit nejbližší pohotovost ORL. Telefonát a vydal jsem se do Klatov, kde mi milá paní doktorka potom, co jsem jí popsal co se mi stalo ucho vypláchla. Oceňuji, že se jí podařilo udržet vážnou tvář. Konstatovala, že tvor v uchu je nejspíš můra a její zbytky mi pak ukázala. Bohužel, nebohý hmyz tento zákrok nepřežil.

Co s načatým dnem? Nazpátek se mi nechtělo, tak jsem to odpískal a zajel se podívat aspoň na zříceninu Rabí. No a pak domů.

Celkem mě napadá, jaká je pravděpodobnost, že někomu vlétne můra do ucha…. neměl bych si vsadit sportku?

Napsat komentář