Rynartice – Křížový vrch, Úzké schody a potrava pro klíšťata

Ranní Rynartice a klasická Mekka fotografů. Měl jsem štěstí na páteční déšť a tak byla celkem jasná přítomnost mlhy druhý den. A sázka na jistotu je Křížový vrch v Rynarticích

Opět vstávačka před čtvrtou hodinou (nesnáším léto!) a cesta potmě na sever. Už tu cestu do Jetřichovic budu za chvíli znát i poslepu 🙂

Podařilo se mi zaparkovat nedaleko hotelu v Rynarticích, což je i v noci malý zázrak a přes den naprosto bez šance, to asi ani nezkoušejte. A odtamtud hned vyklusat do kopce. Nebyl jsem tam sám, už jedna fotografka tam čekala, až “to” vyjde. No východ slunce je taková klasika, ale co bylo daleko lepší byla západní strana. Nevím, jak je to možné, ale ta se tam vždycky barví do růžova, oproti tomu na západ od Liberce směrem k Ještědu je vždycky růžový východ. No k věci: něco se tam nafotilo, mlhy byly a tak se zadařilo. A na západní straně nastaly pravé orgie.

Po tom ranním focení jsem se vydal hned na cetu. Slézt z kopce směrem na sever, obejít ho… a pak jsem viděl na začátku lesa naprosto boží prosvětlené větve v ranním slunci. A tak vznikla jednoduchá fotografie, která si zasloužila místo na mé zdi a vytištění na desku.

Dál jsem dusal do kopce a snažil se něco vidět, ale slunce už bylo vysoko, tak začalo jenom dusání a koukání se kolem sebe. Šlo se pěkně, došel jsem na cyklostesku, úspěšně si zašel kilometr a půl když jsem neodbočil… protože můj plán bylo použít lesní cestu, která skoro nebyla vidět. Hustá vysoká tráva, napadané stromy a prodírání se větvemi a bahnem. No a někde tam jsem si nabral s sebou patrně tři pasažéry, na které jsem přišel až další den. Ale ve finále to stálo za to, protože tam opět vznikla fotka osamocenéhu buku mezi jehličňany. A ještě jedna prosvětlená sluncem skrz větve, prostě jenom tak, jak je to možné v hustém lese.

Dál jsem dusal konečně normální cesto do dalšího kopce a došel až ke Sv. Eustachovi. Odtamtud jsou 2 cesty, (3, pokud bych se vracel). Jedna 1. zónou NP kde se “nesmí”, ale dá se tamtudy dojít až k hranicím, kde je krásný spadlý most přes řeku do německa a nebo pak na jih k Jetřichovicím, kde se jde na “úzké schody”, což je skalní soutěska. Je to tam boží, akorát pořád nahoru a dolů a po žebříkách. Některé se dají obejít, jsou tam dvě možnosti jak skálu slézt, ale pro útlocitnější povahy to není. Po chvíli se vynoříte na legendární louce na Tokáni, místě kde je hospoda se strašnou kuchyní, ale jediná v širokém okolí. (no možná se to už změnilo, ale teď jsem to nerisknul). Odtud jsem došel nazpátek do Jetřichovic po žluté. Bylo to celkem pohodových 15km. Dal jsem si pivo a jelikož to ještě něco “chtělo”, tak jsem si dal znovu Pavlínino údolí. Ale tam už na mě přišla krize, tak jsem si to moc neužíval a nakonec jsem tam zbaběle dřepl na kládu simulujíc, že fotím potok. No teda fotil jsem, ale bylo poledne, takže z toho přirozeně nic nevyšlo. Pak už jenom asi 3km a hurá do auta.

Zodpovědně musím prohlásit, že tohle byl jeden z těch “povedenějších” tripů a rozhodně doporučuju. A pokud se to zdá dlouhé, jsou vždycky možnosti si cestu zkrátit, nemusíte chodit celých 20km

Galerie na Zoneramě

Napsat komentář